14. 10. 2012

Houpačka jak bungee jumping

Kdo to má všechno stíhat sledovat? Lezete si takhle pěkně po žebříku, myslíte si, jak je život skvělý a boží, když tu najednou seshora začnou padat sekery, motorovky (a dokonce i nastartované). Všechny příčku cesty vzhůru jsou zničené, polámané. Tudy cesta nevede. Najednou už to není žebřík. Jsou to jen chůdy.

Jednou nahoře, jednou dole

Až nějak moc mi to připomíná film Imaginárium Dr. Parnasse. Chybí snad jen ta kouzelná píšťalka, šibenice (ta vlastně nechybí, ale to by bylo na dlouho), země nikoho a temná mračna skrývající nadějnou modř oblohy. Dostat se zpět na zem vypadá nebezpěčně. Je to vysoko, svět dole je skrytý v mlžném příkrovu. Neskákal bych, kdybych nemusel.

Podzim je mrcha

Dovolili byste blízkému člověku (přítel/kyně), aby si myslel něco, co by jindy díky různorodé náladovosti, nemělo ani sebemenší šanci projít přes filtry jeho/jejího já?

Ano?

Ne?

Já určitě ne. A přesto přese všechno se to stalo.

Dva víkendy v Brně

Jeden skoro kompletní, druhý jen většina ze soboty. Tomu se tedy nedá říct "čas" na lásku. Zároveň bych si nejraději omlátil o hlavu způsob, jak tyhle návštěvy proběhly.
Poznámka pod čarou: cesta vlakem je pohodlnější, ale bez internetu, ve srovnání s drncajícím autobusem s netem.

Už jsem ve stavu duševního klidu. Nemám potřebu věnovat se svému středobodu vesmíru - vždyť ona ještě úplně není středobodem mého vesmíru - takovým tím způsobem, kdy budeme stále a pořád a jen spolu a budeme přesně vědět, co ten druhý dělá.

Chápu a akceptuji různorodou činnost, kde já, ona, nebo oba máme co na práci a stačí mi pouhá přítomnost, nebo vědění, že ten druhý je nablízku. Jenže... Je tenhle přístup na začátku vztahu reálně proveditelný, uchopitelný, správný, únosný a vyhovující oběma zúčastněným stranám?

Není to tak ideální, aby to byl ráj

Ale to přeci není nikdy. Takže si nebudu stěžovat hned při prvních neshodách, ostatně bez trochy adrenalinu / zvedání tlaku, bych si nejspíš vztah už ani neuměl představit. Rýpnuli jsme si do sebe, docela i často. Zároveň jsme jeden toho druhého úsměvem obdarovávali tak často, že to bylo klasifikovatelné jako poblouznění.

Nechci Tebe, chci nás.

Nechci nebe, chci život.

Tak kde se flákáš ty parchante jeden rozhoupanej?!

Jsem rozhodnutý skočit na vedlejší žebřík.

Žádné komentáře:

Okomentovat