15. 7. 2012

Šuplík: Všechny pocity patří minulosti

Druhá strana mince

Všechny lampy ve městě pohasly. Dokonce i rezavějící plynová lucerna, mnohem moudřejší i starší než její kratochvilné okolí včerejška, nevydržela samotu individualismu. Naposledy si blikla pro potěchu světlé temnoty kolem. Mé malé já se vrátilo myšlenkami k nedávným událostem. Přemohl jsem se otevřít oči k cestě do kraje nasáklého odporným množstvím zmaru, neštěstí i lásky a krásy zároveň. Udělalo se mi špatně. Polozbořené zdi vědomí, doutnající trosky paměti, vrtkavé mosty vztahů a citů. To vše naráží na realitu všedního světa, tvrdohlavě si neuvědomujíc, že mu tak vlastně pomalu ubližuje. Tiše, neustále, v poklidném tikotu ručiček nástěnných hodin. Rozechvělé postavy lidí procházejí mlčky cestami dlážděnými před staletími, neuznávají minulost, žijí zítřkem. Svůj malicherný chtíč s bezvýznamnými potřebami prodávají dalším zoufalým kupujícím. Ti však jen míří za svými vlastními, snovými osudy, ne nepodobnými předchozím. Kruh se uzavírá.

Mrtvolné ticho šera protne ptačí píseň. Další prázdný list z nekonečné kroniky Všeho čeká, až na něj dočasné vzpomínky dopíší skutky včerejška, pak bude moci začít nový den. Každý zde má své místo, nehotovou práci, první konec i poslední začátek, ohnutou vizi světa. A já? Já jsem jako duch, otisk dávných časů, který se sem nevědomky vrátil, aby si potajmu připomněl a prohlédl to, co zde zůstalo po brzkém odchodu na věčnost. Nepamatuji si drobné detaily, i celkový náhled na věc mi chybí, bohudík je mé snění krásná a nebezpečná věc. Noční můry jsou svým způsobem půvabné ve své zvrácené křehkosti. Uteču do nejbližší špinavé uličky. Svítá.

Tovární komíny se rozezní tlukotem živého srdce. Stupňují tempo, až vpodvečer utíkají o závod jako se chrti honí za chlupatou maketou králíka. Práce kvapí. Tancují ve tříčtvrtečním taktu. Když začnou postupně ztrácet drahocennou energii, jež by je popoháněla, odpadávají. Utichnou, až když poslední siréna zaječí „dost“. Stroje zastaví, skladiště se vyprázdní, vrata se zase zavřou.


***

Světlo na rohu náměstí se s minutovým zpožděním rozzářilo stříbřitě zlatým nádechem svítiplynu. Potemnělými uličkami se rozutekl podzimní večer plný vlhké mlhy a vysilu­jícího mrazu, jehož chladnokrevný jazyk mi nemile připomněl, abych si pevněji utáhnul smyčku šály. O několik málo domů dál se k obloze, v rámci svých možností, tyčil polorozpadlý kostel. Původní podobu drželo už jen mramorové sloupoví s průčelím hlavní lodi. Kdysi sloužil k tužbám o pomoc, chlácholení vlastních chyb a dalších nemravných skutků, uvazování se k slibům věrnosti či oddanosti, vážným proslovům truchlících. Smutné místo, ale současně překrásné v rytmu doznívajících červánků. Konečně měly krvavé obrazy své okouzlující fluidum pravosti.

Šoural jsem se pomalu dál a všiml si třesoucí se postavy staršího muže bez vlídného přístřeší, zabaleného do potrhaného šatu. Ve tváři rozpraskané suchým větrem měl holé dásně s vypadanými zuby. Jeho neupřímnému úsměvu, ač měl být radostný, by však jistěji odpověděl pláč. Žebrák o holi ke mně natáhl roztřesenou ruku s prohnívajícím kloboukem, ale vzápětí se s tlumeným stenem sklátil k zemi. Zmrzlá tráva jen uronila pár slz nad polámanými stébly. Jeho mrtvolně strnulý pohled ulpěl kdesi hluboko za mnou. Bezprostřední smrt. Nikdo se neotočil, nikdo nehledal příčinu. Posledním, oč žádal, nebylo odpuštění, nýbrž malá almužna. Obloha se roztočila v burácivém víru. Průsvitný duch zemřelého zmizel rychleji než jeho pamětní šrám z vědomí živých lidí. Jen vánek napovídal, že zde vzduch prodělal nějakou výraznější změnu. Odchod byl okamžitý, nenápadný, klasický. Mnoho jiných by za takovouto malou službu prodalo svou hříšnou duši.

Nebe je požehnáním. Věčná nuda je stále lepší, než strasti a utrpení na pozemském hřišti. Svíravá bolest v hrudi mi připomněla, že bych si měl pospíšit. Přehodil jsem rukojeť na bolavé rameno a udělal několik tíživých kroků k poli, kde mne čekal hlavní úkol dnešního posmutnělého dne. Baldachýn oblaků se nepravidelně rozevíral právě tehdy, když hvězdy promlouvaly svým šepotem k sešeřelé krajině. Mnoho z nich přijímalo další a další svítivé obláčky duší do svých náručí jako děti nacházejí svou matku. Bitevní vřava již dávno utichla. Smrtelně ranění čekali na osudový verdikt. Válka.

Otevřel jsem knihu v masivních kožených deskách a začal hledat jednotlivá jména. Mí kolegové již stihli obstarat většinu práce, ale stále se čekalo na má konečná rozhodnutí u nejhůře pochroumaných. Roztrhaná slezina – smrt, těžké popáleniny na více jak polovině těla – smrt, protržené obě plíce – smrt, ne, počkat. Usmál se. Život! Bude žít. Musí. Má rodinu, na kterou si v poslední chvíli vzpomněl. Myšlenky na manželku s dcerou prozradily skrytou pravdu. Voják na zemi začal těžce kašlat, až si jej všimnul o několik metrů dál ošetřující lékař. Pomohl mu. Až poté jsem jej mohl vyškrtnout ze seznamu cestujících. Místo něj přibyl žebrák od kostela. Raněný muž se lesklým pohledem plným beznaděje, strachu a zároveň lásky, zahleděl k obzoru, kde již čekala další vlna nepřátel.

První kulky prolétly těsně kolem něj i dalších ležících raněných. Nepřítel neměl slitování. Muže se snad jakoby zázrakem ani jedna nedotkla, doktor však při obvazování děravého hrudníku zatnul zuby v bolesti, kterou mu způsobila žhavá ocel deroucí se skrz záda až k játrům. Hbité ruce se mu ve spěchu chvěly. Ošetření zabralo pár minut, po nichž medikovi z koutku úst stekl pramínek červené krve a smočil bílý límeček škrobené košile. Zadívali se sobě navzájem z očí do očí. Oba v tu chvíli přesně věděli, co přijde. Netrvalo to ani deset vteřin. Poslední myšlenka na raněného. Práce, což znamená odchod tam nahoru. Jeden připsaný řádek navíc v seznamu, ještě odškrtnout. Jen zavřená kniha v temnotě kapsy nevěděla, jak přesně jsem sekl. Další lidský osud, mnoho jich zbývá. Pěšáci se zničehonic nezastaví. Jejich velitelé budou chtít stále více moci. Rychlé máchnutí kosou, či podaná ruka. Smrtka má stále co dělat.

13. 7. 2012

Smích, ten správný kamarád

Je důležitý. Když jej nějakou dobu nevídáte, když s ním nejste ve spojení, když jej neprožíváte - začne vám chybět. Vám všem. Komukoliv. I těm nejpesimističtějším lidem. Dříve nebo později zjistíte, že smích patří k životu a že to bez něj nepůjde.

Musíte se zasmát. Jednou, dvakrát, dlouho, krátce, unyle, od podlahy. Ty endorfiny v krvi, když způsobují pocit slasti a spokojenosti a do paměti se ukládají příjemné vzpomínky.

Ten pocit cukajících koutků, který postupně přejde přes tichý, hlasitější až po vyřvávaný smích.

Všechno má i svůj příjemný konec. U smíchu je to tradičně s bolavou bránicí a ztuhlými tvářemi. Jen si to zkuste - smát se dlouho. Že to nebolí? Ale jistě, kdo nevyzkoušel, měl by. Doporučuje deset z deseti čerstvých novorozeňat.

Dětský smích je dokonce velmi nakažlivý. A nedejbože když jste s přáteli někde v hospůdce, někdo řekne vtípek. Kolikrát se smějí i lidé od vedlejších stolů. Tomu říkám pozitivní nálada a přístup.

Proč tohle všechno píšu? Protože včera jsem byl v kině na filmu Nedotknutelní. Chlapík ochrnutý od krku dolů, ke kterému každý "občan" přistupuje jako k postiženému. Lidé na něj berou všude ohledy, ale to je přesně to, co on nechce. Až po chvíli se objeví zájemce o pečovatele s novým, neotřelým přístupem. A tady, milé děti, začíná ta pravá filmová sranda (podívaná).

Kolotoč všech událostí byl plný emočních zvratů, smíchu, několika málo slz, hromady vtipů a absolutní spokojenosti se scénářem. Komukoliv, kdo chcete zažít výtečný filmový zážitek - doporučuji všema deseti.

9. 7. 2012

Regenerační víkend

To se mi tak nakrásno podařilo v poslední chvíli sehnat pár přátel k prodlouženému víkendu (byť to prodloužení bylo dopředu, ne ke konci). Státní svátky ve čtvrtek a pátek již týden dopředu oznamovaly jediné - je načase zmizet z Prahy do vzdáleného čerstvého vzduchu a užít si přírody. Dokonce jsem k tomu všemu měl i pozvánku od slečny V. do kempu do karavanu - a že mám sehnat lidi, kteří pojedou s námi. Nabídce s těmito parametry jednoduše nešlo nepodlehnout. Vezmu to však raději popořadě.

Byl jsem dotázán, co mám v plánu na státní svátky a víkend. Já že zatím nic moc, spíš nic, než moc. A tak tedy začal kolotoč se zprávami a otázkami jak kdy kde co proč nač zač kudy, který skončil po dvou dnech úspěšným nalezením dvou obětí. Sebevrazi, kdyby jen věděli, co je čeká... Sice je pravdou, že kdyby se ti dva další neozvali, nejel bych. Ale zase ta předpověď slunečného počasí člověka nahlodá - až jsem tedy sháněl a úspěšně sehnal "komparz". Ve dvou bychom se tam možná (a nebo taky ne) dost "pokousali" a nevěděli bychom nudou co by...

Tedy krom takových těch milenecky úspěšných činů, které zvedají průměrný počet souloží ročně, orgasmů při jednom večeru a truhlářům přidělávají práci z kategorie rozvrzaná postel, což nám šlo i tak plnit na 100 % bez debat o příčinách a následcích na světové statistiky.

Grilování

Úspěch sklidily špízy naložené do oleje s cibulí, pepře a s paprikami na špejlích. Čtvrteční večeře na jedničku.
Největšího zážitku jsme se měli teprve dočkat v pátek navečer. Protože až tehdy kamarád nakrájel a v rukách začal hýčkat kilo vepřové krkovice. Vytvořil tak maximálně výkonné steaky z krkovice na tymiánu se solí a pepřem, jaké jsem kdy viděl a měl to štěstí ochutnat. Vážně!

Napoví foto, protože víc se slovy skutečně říct nedá. Bylo to "jen" božské, dokonalé, grandiozní, epické, růžové, epesní. Dekadentní Rulandské modré bylo výtečným dochucením oné chuti světové úrovně.

Když se nyní ohlédnu zpátky, mohu jen říci: "Žrali jsme si jako bozi a při tom všem nic nedělali." Snědli jsme všechno, dohromady 5 kilo zeleniny, 3 kila masa, kilo uzenin (špekáčky, klobásky na gril, kvalitní šunčička). Ve čtyřech lidech za 3 dny (dva přátelé odjeli v sobotu po poledni na rodinný oběd).

Pokud jsme zrovna nejedli nebo nevařili - hráli jsme deskovky, žoliky, "Film" (obdoba Aktivit) a popíjeli, povídali si, klábosili, chodili si zaplavat do vody, hráli si se psem, vedli dvojsmyslné a vícesmyslné narážky. Žili jsme a odpočívali.

Byli to čtyři dny plné obalování nervů výtečným jídlem (tuku tam kupodivu ani moc nebylo), přátelskou atmosférou a takřka dokonalým počasím. Protože bouřky se nám nevyhnuly, ale Slapy nejsou žádné máslíčko, bylo stálé horko, buď polojasno nebo úplně vymetená obloha. A co každý večer přišla pravidelně bouřka, silná, jednou krátká, dvakrát dlouhá trvající až do noci. V těch chvílích jsme zasedli ke stolu a hráli, hráli, hráli...

Hraním ku dobré náladě

Když máte velký, stabilní párty stan a k tomu stůl, židle, křesílka a onen stan má stahovatelné stěny - nic, ani sebe silnější bouřka, pokud se nejedná rovnou o uragán, nemůže zastavit hráčské doupě od naplnění osudu.

Noc byla mladá, a přesto jsme kolem jedenácté večerní šli "do hajan". Nemohu říct, že bychom šli spát, to skutečně ne. Ale následovalo takové to postelové pošťuchování (Kolik že mi je? Občas dost málo :-D), hraní si, mazlení, ... no však to znáte.

Slunce a příroda vládne všemu a všem

Vstávali jsme docela pravidelně mezi osmou a devátou dopoledne. No věřili byste tomu? Já taky ne. Jsem na dovolené a přesto vstanu "brzy". Sluníčko dokáže divy, ať už s utaháním lidí, tak s jejich vytáhnutím z postele do "civilizovaného" prostoru kempu.

Návrat do civilizované Prahy byl pro mě osobně trochu nemilý.
Prvně - cesta busem byla napůl nastojáka (bylo tolik lidí, že jsme skončili na schodech u řidiče, a pak přistoupili ještě další lidi, tak jsem se mohl se sezením rozloučit) a chodidla uvyklá bosému způsobu pohybu najednou trpěla v sandálech. Podivné.
Druhak - to horko, smradlavý vzduch z aut a dopravy velkoměsta byl náporem na čichové buňky. Nepříjemností největší však bylo to, že nebylo jak z toho všeho utéct na čerstvý vzduch přírodou obohacený o kyslík a všechny ty vůně.

Tak skončil regenerační víkend, po němž následuje pracovní pondělí. Auvajs, nebijte mě. Kolegové mi závidí tu barvičku, kterou jsem si přivezl. Prý vypadám jak po týdnu u moře. Když to ono samo, nebo je to těch pár "hodin" na lehátku na Slapech? Že by?

Kdyby se chtěl někdo přidat, chystáme se tam znovu nějak kolem 18.-19. srpna. Oslavit jedny narozeniny a jeden svátek (Jakub je sice o 3 týdny dřív, ale co...). Pokud máte zájem, pište, třeba se dohodnem. Místa na přespání je tam víc než dost.

4. 7. 2012

Spirála bohémství

Chcete se zviditelnit? Nadávejte a komentujte populární osobnosti a jejich život na sociálních sítích. Proboha ale jen inteligentně, ať to má úroveň a hlavu a patu.

Chcete se pobavit a zároveň shodit pár kil? Oddávejte se sexu víckrát denně a neposílejte to na sociální sítě. Pikantní detaily zaujmou převážně úchyly a nadržené ovečky.

Chcete se pobavit, zviditelnit se a udělat ze sebe debila? Splňte vždy jen tu první část již zmíněného. A skončíte vyhození z hospody na ulici, v práci s vámi nikdo nepromluví na sto honů (pokud o tu práci rovnou nepřijdete) a budete bez přátel, bez sebeúcty, bez skrupulí. Jenže... Má to i své výhody.

Jsem bohém?

Budete dělat věci, které jiní lidé nedělají. Chcete to? Je to jednosměrka, bez zpátečky - při pokusu o návrat se zabavuje řidičák.
Chcete porušovat psaná i nepsaná pravidla společenská, kulturní i jednoduše racionálně udržovaná v každém z nás - fajn.
Až se rozhodnete, že se chcete podívat do budoucnosti svým vlastním pohledem a vidět tam sebe, kterak si užíváte života, jak se máte skvěle, báječně a tohle všechno v jednom - přestaňte se jen dívat. Skočte - na druhý břeh.

Nalaďte se na rádio "žiju jen jeden život" a přepněte do bohémského módu.

Že nevíte oč jde? Že takový způsob jednání nepřichází v úvahu? Že vám to v práci, v rodině, v kruhu přátel nebo v divadle nevyjde, neprojde a budete vyvedeni?

Každý by měl (už z vlastní podstavy žití) tušit, že bohémství a vymykání se všem zažitým zvyklostem a zákonům s sebou nese následky. Připravte se na to, že to bude bolet. Ze začátku budete narážet na nepřijímání, na odsouzení, na první a poslední setkání zároveň. Ti lidé nebudou vědět, co jste zač a o co vám jde. A budou to chtít poznat? Budete si totiž muset najít nové skupiny, nové kruhy, nové okolí, nové všechno. Bude to hledání nového, vašeho stylu. Vašeho podpisu.

Jestli ve stovce odmítajících "sucharů" najdete jednoho jediného, který bude zaujatý a právě ten pak bude chtít vědět víc, máte vyhráno. Máte novou spřízněnou duši, máte člověka na pokusy ještě bohémštější, než si myslíte. Můžete společně podnikat nálety na kluby, knihovny, instituce a malovat po zdech, kreslit fixou po autech, značkovat si své území. Jenže to bohémové nedělají, bohémům je to jedno. Tak změňte svůj styl, aby byl bohémský.

Konec je začátkem konce

Pravé bohémství se totiž pozná až ve chvíli, kdy začnete tušit, že vaše chování začínají přejímat i druzí jen proto, aby byli podobně zajímaví, neortodoxní, bohémští. Tehdy jste na vrcholu potravního řetězce konzumní společnosti. A pozor - tehdy totiž můžete a musíte začít hledat nový styl bohémství. tehdy už nejste bohém, ale celebrita, která si užívá života a okolí ji kopíruje.

Je tak akorát chvíle, abych přeladil rádio.

2. 7. 2012

Šuplík: Skryj se ve mně.

Je to již mnoho let, kdy jsem měl myšlenky smutně temné, mladé, neuspořádané a musel jsem se z nich vypsat. A tak jsem psal a psal a psal. Dnes? Jsem věčným optimistou a dávám to lidem "sežrat", kdykoli mi dají příležitost. Trocha historie však v mé duši jistojistě zůstala a proto bych rád zachoval i tento text...


Nechej se konejšit, pomohu. Nechej se obejmout, víc nemohu. Nechej se rozesmát - ohřeji tvou náladu. Nechej si vyprávět sny, než skončí mé dny.

Jsi jako pápěří těžká a hříšná
duše, co odpustí bujaré nálady.
Věříš, že uvnitř mě něco vzrůstá,
přes všechny černé protiklady.

Strach ti odpoví hrubým příbojem,
choulíš se s nervy v chuchvalci,
provázky, má náruč Ti je obřadem,
voda, vír, smutek se točí ve válci.

Usínej, sni a nech se vést dál,
přece Ti nikdo, nikdy neublíží.
Hned bych Tě za ruku obejmul, vzal,
v očích děs, čert na zem vzhlíží.

Bylas jak pevné okovy násilníka,
co rozbíjel lidem hlavy kulkou.
Ale až procitněš, najdu viníka,
jenž děsil tě svou černou půlkou.

Vstávání zdá se radostí konečně.
Zařídit ten kopec něhy i lásky,
než přivykneš strasti, společně
půjdeme na snídani, sedmikrásky.

Podívej se, uslzené studny temnoty,
otevři duši, okenicemi z mřížoví
proletí bělavé holubice dobroty.
Ukaž se mi, můj anděli křížový.

Už se neboj.

1. 7. 2012

Víkendové bouřky v čase

Čokoládová klávesnice
Motivovat sám sebe k práci o víkendu nebývá pro mě nijak extra velkým problémem. Zvlášt když se jedná o zajímavý projekt, jakým jsou takoví posedlí. Sednu k počítači, pootvírám vývojářské nástroje, vezmu si tužku a papír do ruky, zakreslím nějaké ty diagramy a prvky uživatelského rozhranní, postupy, šipky tam a zpět.

Klasická (pro mě) programátorská intermezza ticha vyplňuji poslechem trance/dance hudby nebo soundtracků = cokoliv bez textu, který by mě mohl vyrušit ze soustředění. Skvělá, produkčně plná atmosféra se rozhostí celým všehomírem (prostorem) obklopujícím mé já.

Zvrat hodný detektivky

Pak přijde parný víkend s bouřkou v noci. Tohle nebylo vůbec fér! Tak se totiž pracovat ani v nejlepším rozmaru tvořivé nálady - nedá. Proč bouřka musela přijít až ve 4 ráno? Proč ten nejlepší čas pro práci nemohl být někdy v normální denní dobu?

V tom horku se skutečně dalo leda tak napsat "jdu k vodě" na Twitter, případně ještě SMSku posedlému, že tu práci budu dělat až v noci. Aby měl pochopení pro chyby, které tam nasekám? Snad. Jenže to bych nebyl já, abych neměl plány na noc již z dřívějška domluvené. Šlo se posedět na parník, popít pivečko, mochito.

Vše na sluníčku.

V centru Prahy na Rašínově nábřeží. Horko o to větší.

Co jsem si myslel?

Že skončíme nejpozději o půlnoci a domů dorazím v příjemném večerním parnu, otevřu větrací šachtu do světlíku a bude mi hej, sednu ke stroji a začnu tvořit hodnoty. Nebyla to marná představa, ale na neděli jsem měl navíc v plánu večer zmizet na otočku do Plzně, abych kamarádce zachránil 300+ fotek z karty, kterou její přítel nechtěně smazal...

Vytíženost 150+ %.

Vražda.

Tudíž mám stihnout naprogramovat něco, co jsem sám odhadl na 10 hodin za 5? Ve stavu "po probdělé noci" díky bouřce, troše alkoholu, ženské, vstávání v 5 ráno a pak usínání v 7 a "rannímu" probuzení v 11?!

Naštěstí pro mě jsem nemusel mé nedělní rychloprogramování eskalovat do nočních hodin, další parnou noc bych už nedal, navíc u kompu! Ozvali se totiž z té Plzně, že nestíhají návrat domů a že tu schůzku na nádraží v Plzni rušíme, že SD kartu pošlou dopisem. Poštou?

WTF? Pošta ještě funguje? Vždyť neumí ani doručit doporučený lístek, když jsem doma!  Určitě je to reálné a možné? No, uvidíme, příští týden tedy čekám zásilku hodnou rekonvalescence. Budu mít zábavných pár minut, než zjistím, že karta cestovala přes 100 km jen proto, abych zjistil, že už na ní žádná data nejsou ;-) Na ten okamžik se skutečně těším.

Motivační překvapení

Při uklízení nádobí a štrachání v kredenci, lince a dalších skříňkách jsem narazil na čokoládu Lindt přivezenou ještě z Německa před rokem. Byla bílo-mléčná s kanadskými (obrovskými) rozinkami a lískovými oříšky. Energetická bomba, která mne nakopla k napsání tohoto blog-postu a vedle toho (hlavně) jsem dostal vnuknutí hodné Archimeda. Nejen, že jsem jednu programovací úlohu vyřešil namísto za 4 hodin pěkně elegantně za 15 minut, ale ještě jsem si uvědomil, že raději si skáknu k vodě teď, dokud je světlo, než později "jen" zajít do parku na leháro do trávy.

Takže mizím na 3 hodiny k vodě, abych pak mohl říct, že jsem programoval těch celých 10 hodin. Pohoda, klídek a horko. U vody? No problemo!

Mým (ne)přátelům na serveru Aragorn.cz

Toto byl (a je) otevřený dopis administrátorům, vedení a uživatelům fantasy komunitního serveru Aragorn.cz, který jsem nakonec neodeslal... Ale i přesto si myslím, že stojí za zveřejnění. Proč? Přečtěte si jej a uvidíte, jaká je to zlověc, když děláte na velkém projektu programátora zadarmo.

Zoufalé vedení, neschopný manažer (nerozhodný), lidé bez osobní zodpovědnosti a bez páteře. Tak končí jedna éra serveru, který o sobě mohl tvrdit, že byl největší českou RPG fantasy hernou a komunitním serverem v jednom.
Dámy a pánové, chlapci a děvčata, milí hosté... Všichni obyvatelé serveru Aragorn.cz.
Tímto bych se s Vámi všemi ze serveru Aragorn.cz rád rozloučil.
Z pozice programátora Aragornu, kterému již bohužel nemohu příliš nabídnout, je toto mé prohlášení veřejné, a přesto částečně neveřejné - viz dřívější mé příspěvky v sekci Články (například apel k zvýšení aktivity mezi lidmi) - které napověděli, že se něco takového děje / vaří / smaží.
Již nějaký ten rok dva uvažuji o vlastních možnostech časových, místních i schopnostech profesních, zda vůbec mám na to, programovat Aragorn v.4, nebo nikoliv.
Tyto schopnosti (famfáry...) nemám.
Ne nyní, ne teď. Ne v době, kdy tu bohužel neexistuje zapálený programátor, který by dohnal mě a případně i Buriho k projektově excelentní aktivitě. Nemám síly na to projít celým kolotočem vývoje nového a velkého projektu, který bych dělal ve volném čase, od základů. Nemám ani motivaci, ani nic tomu podobného, čemu bych mohl říct: Jo, to za to stojí, začnem programovat a opravovat chyby a dělat na tom hned teď. Zkrátka NE!
Bohužel je to tak, milí kolegové. Tímto se s Vámi loučím z funkce programátora a jdu takříkajíc k šípku. Hibernovat. Až bude potřeba něco opravit, zkuste se ozvat, když bude potřeba restartovat server, zkuste se ozvat. Tyhle udržovací práce si dozajista klidně nechám, ty mne nijak nevadí, spíše naopak, je to aspoň malá útěcha v tom, že jsem ještě nějak potřebný. Pokud by kdokoliv chtěl, aby Aragorn.cz přešel na jiný hosting, jiný způsob vedení serveru či podobné, neváhejte mne kontaktovat a probereme plány. (Pozn.: Toto se již událo, aspoň něco se povedlo.)
Není to můj konec jako člověka vyskytujícího se na Aragornu, je to konec jedné éry, která přinesla vzestup a postupný pomalý pokles. Nechci vypadat jako potkan, jenž opouští loď před potopením... Nechtěl bych ani, aby to vše znělo jako problém, kterému se říká: "Začal dělat pro RPG Alianci, takže se na nás vybodl.". Nechtěl bych aby to všechno, co jsme společně na Aragornu zažili, bylo překryto nějakým nepravdivým příkrovem.
Zkrátka a jednoduše (TL;DR;): Nemám síly, motivaci, čas a chuť dělat na Aragornu toho aktivního blbce, který neuslyší nic než jen kritiku, že to dělá blbě, protože vůbec něco dělá (co se aktivit týká). 
Měl bych tu teď asi poděkovat lidem, kteří se za má rozhodnutí stavili, podporovali mě, drželi palce při některých akcích a jiných zlovolně náhodných činech. Měl bych asi zároveň i pogratulovat mým odpůrcům, nepřátelům a té špíně, která se mě snažila z Aragornu, potažmo z Admin-teamu, vytlačit, vystrnadit, zahnat do exilu. Povedlo se jim to, veskrze pomalu a postupně - byť na takovémto odchodu má největší zásluhy jen sám odejivší. Děkuji všem, které jsem díky pracem na serveru Aragorn.cz měl tu šanci potkat. Patrně se uvidíme na některé z Aragornských akcí. Ať už Castle/Ara-LARPu, nějakém tom srazu, čajovně, hospůdce, víkendovce. 
Aragorn.cz pro mne vždy byl nejen online herna.
Děkuji za pozornost, můžete se rozejít do svých příbytků.

Myslím si, že jsem v tom kousku textu sepsal vše, co jsem chtěl říct lidem, kteří mohou něco změnit. Ti další, kterých je většina (90 % = konzumenti obsahu, 9 % správci a 1 % tvůrci nových věcí), si z toho asi nic moc nového nevezmou, protože se to na nich nijak neprojeví.

Bohužel to, co teď vzniká jako další verze onoho komunitního portálu Aragorn.cz, je "totéž", co jsme programovali před 7 roky v bledě-modrém. Bez nové koncepce, bez zapojení nových komunikačních kanálů, bez čehokoliv wow-efektového, přidané maximalizované hodnoty - jen kopie stávající funkčnosti a "něco málo" nových funkcí. Žádná přelomová novinka. Smutné.

Takhle se ale nedělá portál pro lidi s fantazií. Tohle chce brainstorming a team, který to celé vytvoří za 2 měsíce. Jinak to nebude ani funkční, ani nové, ani udržitelné. Ještě štěstí, že se mě to nyní netýká ani trochu přímo. Osobně budu snad jen smutný v době, kdy stávající verze bude poslána do důchodu, ale... Vadit mi to nebude. Nostalgické vzpomínky budou vždy součástí loučení se s něčím, co tu s námi bylo tak dlouho.